PROČ DOSTÁVAJÍ SVĚTLO A ŽIVOT TI, KDO MAJÍ ZÁRMUTEK V NITRU, KDO TOUŽÍ PO SMRTI, A ONA NEPŘICHÁZÍ - Z BOHOSLUŽBY SLOVA – PAMÁTKA SV. VINCENCE, KNĚZE - ÚTERÝ 27.9.2022

Job otevřel svá ústa a proklel svůj den. Řekl: „Zhynout měl den, kdy jsem se narodil, a noc, která řekla: `Počat je chlapec.' Proč jsem nezemřel při východu z lůna, nevyšel z života, abych hned zhynul? Proč mně kolena vyšla v ústrety, proč prsy, aby mě kojily? Neboť nyní bych ležel v pokoji, spal bych a odpočíval s králi a rádci světa, kteří stavějí pro sebe hrobky, anebo s velmoži, kteří oplývají zlatem, stříbrem plní své domy. Nebo bych zmizel jako zahrabaný plod, jako nemluvňata, která nespatřila světlo, tam, kde přestává zuření zločinců, kde odpočívají ti, jimž ochably síly. Proč soužení dostávají světlo, a život ti, kdo mají zármutek v nitru, kdo touží po smrti, a ona nepřichází? Raději než poklady by ji vyhrabat chtěli, radovali by se až k jásotu, plesali by, kdyby nalezli hrob. To se stává muži, před nímž je skryto, co má dělat, kterého Bůh uzavřel ze všech stran.“Z prvního čtení  (Job 3,1-3.11-17.20-23).

Job proklel den, kdy se narodil, a ptá se, proč mu už v tu chvíli nebyl vzat život. Jeho současné utrpení pokračuje a vede ho k zoufalství. Poslušně však odolává prudkým náporům všech zkoušek, kterým je vystaven a v utrpení nachází jakýsi nový způsob, jak mu čelit. Utrpení není už bráno jako zkouška, která ověřuje opravdovost víry, ale jako zkušenost, která nám  umožňuje proniknout k jádru opuštěnosti, úzkosti, depresi a noci ukřižovaného Božího Syna.  Dospíváme k poznání, že i naříkání má smysl, že není zbytečné. Písmo svaté skutečně bere tuto skutečnost jako modlitbu. Nazývá ji „žalozpěvem“. Job se ani v nevětším záchvatu bědování nevzdaluje od Boha. Nehledá jiného boha, který by ho neutiskoval, netrápil, nedrtil. Protože nářek vždy otřese srdcem a osvobodí je. 

Z  evangelia (Lk 9,51-56): Když se přibližovala doba, kdy Ježíš měl být vzat vzhůru, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice.

Ježíš se „pevně rozhodl“, že se vydá navzdory všem problémům a obtížím po cestě do Jeruzaléma. Ježíš věděl, co ho v pozemském Jeruzalémě čeká. Věděl také, že je to nutná etapa jeho návratu k Otci do Jeruzaléma nebeského . Tato cesta povede  k jeho smrti na kříži a pak k jeho vzkříšení. Jeho odhodlání k cestě vyjadřuje Ježíšovu vůli, jak je připraven od samého počátku svého působení se darovat a všechno u něho směřuje k okamžiku darování. Ježíš sám v sobě přijímá všechno utrpení a všechnu bolest člověka a za jeho spásu dává vlastní život. Má nejen jasnou představu o bolestech, které ho čekají, ale zcela se odevzdává do vůle Otcovy.  

Odkaz  na  liturgické  texty z lekcionáře  k bohoslužbě  slova na úterý 27.9.2022.

1. čtení: Job 3,1-3.11-17.20-23

Žalmy: Žl 88,2-3.4-5.6.7-8,   odpověď: Kéž pronikne k tobě má modlitba, Hospodine!

Evangelium: Lk 9,51-56