„DĚJINY KATEDRÁLY A DIECÉZE“ - TÉMA 255 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ KE SVÁTKU POSVĚCENÍ LATERÁNSKÉ BAZILIKY 9.11.2023 – čtvrtek

Už od 12. století připadá na 9.11. výročí posvěcení lateránské baziliky. Lateránská bazilika, která je zasvěcená přesvatému spasiteli a od přestavby roku 904 také sv. Janu Křtiteli a sv. Janu Evangelistovi, je nejstarším papežským kostelem.  Od 4. do 14. století sídlili v přilehlém lateránském paláci papežové. Baziliku dal postavit císař Konstantin a posvětil ji r. 324 papež Silvestr I.  Během staletí byla několikrát restaurována, ať už z důvodu požáru, zemětřesení nebo drancování, naposledy v roce 1726. Konalo se v ní pět všeobecných církevních sněmů. Je jednou ze čtyř římských patriarchálních bazilik. Uvnitř se nachází stolec (cathedra) římského biskupa, tj. papeže, a proto je právě tento kostel (a nikoli vatikánská bazilika sv. Petra) římskou katedrálou. Nese titul „Matka a hlava všech kostelů Města Říma i celého světa“. Při svátku posvěcení lateránské baziliky jde ovšem spíše o to, abychom si připomněli, že tím skutečným duchovním chrámem jsme my, naše církevní společenství, které vytváříme se svými bratry a sestrami. O výstavbě křesťanských kostelů lze hovořit teprve od 4. století po Kr. Tehdy se stalo křesťanství po obratu, způsobeném Konstatinem Velikým, státním náboženstvím. Katedrála (též katedrální kostel nebo dóm) znamená předně hlavní kostel diecéze, sídelní kostel biskupa nebo arcibiskupa. Z převažující podoby středověkých katedrál se v architektuře užívá označení katedrála jako typologický pojem pro velký, tří- nebo vícelodní kostel, často s ochozem v závěru. Architekti odvodili první stavby kostelů od forem basilik halového typu, které byly zastoupeny ve všech římských městech a sloužily jako soudní sály a tržnice. Prostá budova s pravoúhlým půdorysem byla obvykle postranními řadami sloupů rozčleněna na tři části: širší a vyšší centrální střední část, která byla z boků kryta dvěma nižšími a užšími postranními částmi. Tento půdorys byl přenesen na první křesťanské kostely. Ty sestávaly z podélné stavby se střední lodí a dvěma nižšími postranními loděmi. Oltář zpravidla stál na východním konci v oltářním výklenku (apsis) a na protilehlém konci byla zastřešená předsíň, která sloužila jako vchod. Ačkoli tato basiliková forma po staletí určovala tradici výstavby kostelů, vyvinula se později alternativní forma stavby s půdorysem ve tvaru kříže. Ve východní Evropě měl kříž obvykle čtyři stejně dlouhá ramena. V západní Evropě bylo západní rameno většinou delší než tři ostatní a představovalo kostelní loď, v níž se shromažďovali věřící při mši svaté. Loď symbolizuje církev, která spolehlivě vede věřící přes moře tohoto světa plného nebezpečí.

Ta část Božího lidu, která je svěřena do pastýřské péče biskupovi v součinnosti s kněžstvem a je přímo spojena se svým pastýřem, je diecéze.  Skrze evangelium a eucharistii je v Duchu Svatém shromážděna a  ustavuje místní církev  (Kodex kanonického práva, kán. 369.) „Místní církví, kterou je především diecéze (nebo eparchie), se rozumí společenství věřících křesťanů ve společenství víry a svátostí s jejich biskupem posvěceným v apoštolské posloupnosti. Jednoduše se dá říci, že diecéze je území, na němž žijeme své povolání Bohem. Ve vzájemné lásce a pomoci zde máme vytvářet rodinu, v níž se všichni lidé dobré vůle cítí milováni a přijímáni. Rodinu, která žije ke slávě Boží.

Matonick.