ZASLÍBENÍ V PÍSMU SVATÉM - TÉMA 213 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ – 2. NEDĚLE POSTNÍ 5.3.2023

Nový zákon (NZ) uznává autoritu Starého zákona (SZ) jako božského zjevení a nelze jej pochopit bez těsného vztahu k SZ a k židovské tradici. Řadu zaslíbení daných Bohem ve SZ reinterpretuje NZ ve světle existence Ježíše Krista. Konstatuje to v roce 2001 Papežská biblická komise (PBK) pod vedením kardinála Ratzingera – později papeže Benedikta XVI. v dokumentu: „Židovský národ a jeho svatá Písma v křesťanské Bibli“. Vynořuje se tak značný počet aktuálních otázek, souvisejících s dialogem mezi židy a křesťany. Články o zaslíbeních se věnují otázkám: Kdo je Abrahamovým potomstvem, jemuž jsou dána zaslíbení? Kdo jsou děti smlouvy, které mohou díky svému vztahu k Abrahamovi plným právem uplatňovat nárok na zaslíbení plynoucí ze smlouvy? Odpovědi nalezneme též v biblickém tématu 80: „Trvání a konečná spása Izraele“ (viz) a rovněž  v tématu: „O Božím království  v Písmu svatém“, které bude probráno při 4. neděli postní 19.3.2023.

Zaslíbení ve SZ (podle dokumentu: PBK Židovský národ čl. 54).

Bůh slibuje Abrahamovi nesčetné potomstvo (Gn 13,16; 15,5; 17,5-6), které dostane prostřednictvím jediného syna narozeného ze Sáry, privilegovaného dědice (Gn 15,4; 17,9; 21,12). Toto potomstvo bude, tak jako sám Abraham, zdrojem požehnání pro všechny národy (Gn 12,3; 22,18). Stejná zaslíbení je pak znovu dáno Izákovi ( Gn 26,4; 26,24) a Jakubovi ( 28,14; 32,13). Početní růst Hebrejců pokračuje i době útlaku v Egyptě ( Ex 1,7; 1,12; 1,20), zaslíbení je už splněno. Izraelců je „jako hvězd na nebi“, ale Bůh je ještě rozmnoží.  Lid však upadá do modloslužby a hrozí mu vyhlazení. Tehdy se za něj Mojžíš u Boha přimlouvá. Odvolává se přitom na přísahu, kterou se Bůh zavázal Abrahamovi, Izákovi a Jakubovi (Ex 32,13). Závažná neposlušnost lidu na poušti (Nm 14,2-4), stejně závažná, jako předtím na úpatí Sinaje (Ex 32,15-30) je podnětem k Mojžíšově přímluvě, která je vyslyšena a zachrání lid před následky jeho viny. Přesto však bude toto pokolení až na výjimky vyloučeno ze zaslíbené země.

Následující izraelská pokolení se budou těšit ze všech zaslíbení daných jejich předkům, ovšem pod podmínkou, že si jednoznačně zvolí „život požehnání“, a nikoliv „smrt zlořečení“ (Dt 30,19).

Lid Izraele se později musí podrobit očistné zkoušce babylonského zajetí (Jer 25,11). Dávné zaslíbení však velmi brzy ožije ve prospěch navrátilců (Iz 61,9; 65,23; 66,22). Kvůli uchování čistoty, víry a dodržovaných tradic se zde sice potomstvo Izraele odděluje ode všech cizinců (Neh 9,2; 10,31; 13,3; Ezd 9,1-12), ale zejména podle prorockých výroků z knihy Izaiáše, Bůh poskytuje „všem národům pohostinství ve svém domě“(Iz 56,3-7).

Zaslíbení v NZ (podle dokumentu: PBK Židovský národ čl. 55).

Nový zákon nikdy nezpochybňuje platnost zaslíbení daného Abrahámovi. Evangelisté na něj výslovně odkazují (Lk 1,55; 1,73). Ježíš je představen jako „Syn Abrahámův“ (Mt 1,1). Být Abrahámovým synem nebo jeho dcerou (Lk 13,16; 19,9) znamená být poctěn velkou důstojností. Způsob, jak je zde chápáno zaslíbení, se však liší od způsobu, jak je chápe judaismus. NZ vzájemné tělesné rodové pouto potomků Abrahámových nepokládá za absolutně nutné. (Mt 3,9; Lk 3,8). Ježíš prohlašuje, že „pohané zaujmou místo s Abrahámem“, kdežto „synové království budou vyhnáni ven“ (Mt 8,11-12; Lk 13,28-29).

Toto téma pak prohlubuje zejména apoštol Pavel Galaťanům, kteří se snaží díky obřízce vstoupit do rodiny praotců, aby měli právo na slíbené dědictví. Pavel dokazuje, že obřízka vůbec není nutná, neboť pro spásu je rozhodující víra v Krista.  Vírou se stává člověk Abrahámovým synem (Gal 3,7), protože Kristus je jeho privilegovaným potomkem (Gal 3,16)a vírou se člověk začleňuje do Krista, takže se stává „Abrahámovým potomkem a dědicem podle zaslíbení“ (Gal 3,29). Tímto způsobem – a nikoli obřízkou- mohou pohané získat požehnání zprostředkované Abrahámem(Gal 3,8; 3,14).

V listě Římanům (4,1-25) Pavel hodnotí Abrahamovu víru jako zdroj ospravedlnění a jako základnu Abrahámova otcovství, pro všechny kdo věří, ať je žid či pohan. Bůh totiž Abrahámovi slíbil: „Staneš se otcem množství národů“ (Gn 17,4). Pavel vidí uskutečnění tohoto příslibu v přilnutí mnoha věřících pohanského původu ke Kristu (Řím 4,11; 17-18). Rozlišuje „děti těla“ a „děti zaslíbení“ . Židé, kteří přilnuli ke Kristu, jsou jedněmi i druhými zároveň. Věřící pohanského původu jsou „dětmi zaslíbení“ :„ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael, ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž ‚ z Izáka bude povoláno tvé potomstvo‘, to jest: dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené“ (Řím 9,6-8). 

Matonick.