„MRAVNÍ SVĚD0MÍ“- TÉMA 279 „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ K 5. NEDĚLI POSTNÍ 17.3.2024

Mravní svědomí, přítomné v nitru člověka, je úsudek rozumu, který člověku ve vhodnou chvíli ukládá, aby konal dobro a vyhýbal se zlu. Jeho prostřednictvím člověk poznává mravní hodnotu konkrétního skutku, který se chystá vykonat, nebo který již vykonal, a umožňuje mu nést za něj odpovědnost. Svědomí bývá přirovnáváno k vnitřnímu hlasu, ve kterém se člověku zjevuje sám Bůh. Je to Bůh, kdo se dává lidem poznat v jejich  svědomí. Říkáme-li: „Toto si nedokážu srovnat se svým svědomím!“, pak pro křesťana obdobně platí: „Toto nemohu udělat před tváří svého stvořitele!“ Kvůli věrnosti vlastnímu svědomí šli mnozí lidé do vězení i na popraviště. Naslouchá-li moudrý člověk mravnímu svědomí a jeho soudu, může slyšet hlas Boha, který k němu mluví. Musí však přitom plně odpoutat svou mysl od všeho, co mu brání přistoupit k Bohu, přítomnému v jeho srdci. A to bude možné, až dokáže soustředit všechny své smysly a  příčinu narušující jeho usebranost bude umět přičlenit k předmětům modlitebního rozjímání. „Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto.“ ( Řím 2,14-16).

Pro svědomí je důležitá ctnost Moudrosti. Skrze ni, člověk dokáže  rozeznat rozumným úsudkem mravního svědomí  vlastní záměr  lidství  s ohledem na důstojnost vlastní i svého bližního v různých konkrétních skutečnostech a posoudit,  co smí být považováno za správné a dobré. Člověk, jehož rozhodnutí  jsou v souladu s takovým úsudkem, se nazývá moudrý.V mravní oblasti správný úsudek svědomí člověku  umožní, aby náležitě vyhodnotil svou odpovědnost za vykonané skutky.

Mravní odpovědnost se obvykle týká vztahu mezi skutkem a osobou, která ho koná. Vztahuje se na mravní hodnotu úkonu samého, nakolik je dobrý nebo zlý, tedy na odpovědnost za skutečné jednání, a také se  týká toho, zda individuální svědomí vnímá vykonaný skutek jako dobrý nebo zlý. Tím, že svědomí potvrzuje spáchanou vinu, vybízí k prosbě o odpuštění a k dobru,které je třeba ještě vykonat. Nikdo nesmí být nucen jednat proti vlastnímu svědomí, ani se mu v mezích společného dobra nesmí bránit jednat ve shodě s ním. „Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru.“ (2. vat. koncil).

Matonick.