KOSTEL – SHROMAŽDIŠTĚ BOŽÍHO LIDU - „UČÍCÍ SE CÍRKEV“ TÉMA 127 - SVÁTEK LATERÁNSKÉ BAZILIKY - 9.11.2021

Ježíš Kristus je stále přítomen ve své církvi a viditelně v liturgických úkonech. Liturgii slaví celé společenství. Liturgické úkony nejsou úkony soukromé, nýbrž slavnostní projevy církve. Většinou se konají společně s přítomností a aktivní účastí lidu. Účelem liturgie je pak na jedné straně spása člověka a na druhé straně oslava Boží. Protože oslavený Kristus není mezi námi objektivně viditelný, liturgie se děje pomocí smysly vnímatelných znamení, pomocí symbolů (viz téma 124). Takto Kristus dále působí v dějinách a koná své velekněžské poslání. Jeho stálé  přítomnosti odpovídá i uspořádání liturgického prostoru v kostele, kde se nejčastěji k oslavě Boží  shromažďuje věřící lid. 

Slavení liturgie, ke kterému se jako křesťané v kostele scházíme, nám ukazuje skutečnou povahu Církve, jejíž hlavou je Kristus.  Ona je totiž zároveň lidská i božská, viditelná i neviditelná. Četli jsme z listu apoštola Pavla, že i my jako církev jsme Božím chrámem a přebývá v nás Boží Duch.Proto všechny hmotné, viditelné věci, které používáme v liturgii, jsou v jistém smyslu znamením toho, co je božské i lidské: mají nám připomínat Boží lásku a blízkost Krista. Proto je třeba, aby posvátné věci používané v bohoslužbě byly důstojné a krásné, aby byly skutečně znaky a symboly nadpřirozených věcí. To platí o všem, co v našich kostelích máme. Liturgický prostor sám je také znamením, symbolem a má mít i mimo liturgii svoji výmluvnost o základních pravdách křesťanství. Jedná se i  o estetickou a uměleckou stránku stavby, jež má hovořit o pravdivosti a kráse nejvyšší a o umělcovi největším. Liturgický prostor sám je také znamením, symbolem a má mít i mimo liturgii svoji výmluvnost o základních pravdách křesťanství. Jedná se i  o estetickou a uměleckou stránku stavby, jež má hovořit o pravdivosti a kráse nejvyšší a o umělcovi největším. Církev proto na 2.vatikánském koncilu  přistoupila k revizi předpisů o sakrálním umění s těmito závěry: Výtvarné umění, zvláště náboženské, a jeho vrchol, umění sakrální, se plným právem počítá k nejvznešenějším činnostem lidského ducha. Svou povahou jsou tyto druhy umění zaměřeny k nekonečné Boží kráse, která má nalézt aspoň nějaký výraz v lidských výtvorech. Jsou tím více zasvěceny Bohu, jeho chvále a slávě, čím více si kladou za cíl jedině to, aby svými díly co nejvíce přispěly k oddanému otevření lidské mysli vůči Bohu. Církev si nikdy nepřisvojovala žádný umělecký sloh, nýbrž podle povahy a životních podmínek národů a podle požadavků různých obřadů připouštěla umělecké formy každého období. Během staletí tak vytvořila umělecký poklad, který je třeba uchovávat s veškerou péčí. Rovněž umění naší doby a všech národů i zemí ať se v církvi pěstuje svobodně, jen když slouží s náležitou vážností a úctou bohoslužebným budovám a obřadům. Tak se může svým hlasem připojit k podivuhodnému sborovému hymnu, jímž v minulých stoletích oslavili katolickou víru největší umělci.